Ultraširoké objektivy jsou ty s ohniskem kolem 20–24 mm a nižším (vše v přepočtu na kinofilm, či full frame, chcete-li). Jejich varianty typu rybí oko nás momentálně nezajímají, tentokrát budeme mluvit o jejich rectilineárních (tj. „normálních“) alternativách bez kulového zkreslení.
Zachyťte šířku i hloubku
Ultraširoké objektivy jsou samozřejmě zajímavé tím, že díky nízkému ohnisku dovolují na jednom snímku zachytit obrovský kus scény. Ze začátku může být tato schopnost téměř šokující, ale pouhým zobrazením celého pohoří na jedné fotce ještě nevyužíváte jejich plných možností. Ruku v ruce s těmito ohnisky totiž přichází také obrovská hloubka ostrosti a možnost neobvyklých pohledů, zachycujících zároveň pozadí i popředí.
Je tedy velmi vhodné dostat se co nejblíže nějakému elementu, který zachytíte v popředí, a využijete jej tak pro zdůraznění hloubky scény. Zde ultraširoké objektivy excelují a dokáží vytvořit fotografie, kterých lidé s „běžným“ vybavením nedosáhnou.
Připravte se na možné problémy
Při focení s ultraširokým objektivem na vás však čekají také různé nástrahy, na které je třeba si dát pozor. U okrajů snímku díky optickým korekcím dochází ke vysokému zkreslení. To vám sice nemusí vadit u krajin, ale jestliže se před objektivem ocitne člověk, objektiv ho udělá širším, což není příliš lichotivé.
S opatrností musíte přistupovat k filtrům šroubovaným do závitu na konci objektivu. Pokud zkusíte použít běžný filtr, je možné, že vám bude mírně zasahovat do rohů fotografie, které se tím ztmaví. Tento problém řeší speciální tenké varianty fotografických filtrů.
Téměř samostatnou kapitolu pak tvoří polarizační filtry. Ve spojitosti s extrémně širokými ohnisky je jejich efekt různě silný na různých částech jedné fotky. Jestliže vám teto efekt vadí, jejich použití musí být velmi citlivé, nebo je nesmíte používat vůbec.
Klasický problém širokých objektivů je také tzv. chromatická aberace. Různé vlnové délky světla se na čočkách objektivu lámou různě a mohou se na senzor dostat vzájemně posunuté i o několik pixelů. Dochází tak k charakteristických zeleným nebo fialovým hranám u krajů snímku. Naštěstí lze tyto defekty v dnešní době snadno odstranit softwarovými metodami.
Posledním obvyklým (a obecně nežádoucím) efektem je tzv. vinětace, tedy ztmavení okrajů snímku (i bez filtrů). Ne vždy je ovšem vinětace brána jako vada. Někdy může mít vinětace i pozitivní důsledky, protože zdůrazní hlavní motiv uprostřed snímku. I tak je ale dobré o ní vědět a mít případně na paměti, že ji lze opět rychle korigovat úpravami snímku na počítači.
Při správném použití vás čeká odměna
Potenciální problémy jsou ale malé ve srovnání s možnými dobrými výsledky. Když se vše povede, budete mít skvělou fotografii, na kterou se i po čase rád podívá nejen její autor, ale i jeho okolí.
(Tento článek jsem napsal původně pro server milujemefotografii.cz.)