Fotografická pohádka: O zaseklém zrcátku

Všechna ohniska jsou smyšlená a podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Za devatero čočkami a jednou clonou žil byl ve svém království mocný Senzor. Nepamatoval si příliš svoje mládí, svůj vznik přičítal velkému záblesku, který ho jednoho dne probudil. Se svými poddanými si pak rychle přivykl nepravidelnému rytmu dlouhých nocí a velmi krátkých dní. Ale nestěžoval si. Jeho Bůh, jehož tlumené brumlání občas zdáli slyšel, byl na něj přívětivý, správně exponoval a posílal mu dostatek světla.

Spolu se světlem přicházely i záblesky inspirace, která podněcovala tvůrčí schopnosti. Obyvatelé království si žili náramně a obrazárny se jen plnily novými a novými díly, která vznikala společnou spoluprací všech. Tvorbě pomáhala obrovská zásoba energie v podzemních skladech, kde jí Bůh udržoval stále dostatek.

Stejnou cestou jako světlo občas padala různá smítka, která vadila při pozorování a v horších případech mohla i zranit samotného Senzora! Ale od toho tu byl strážný, který neúnavně svou hrudí kryl krále. Pokud bylo prachu hodně, otřepal se, aby vše setřásl stranou a nic nebránilo vznešenému výhledu.

Zvídavější poddaní prozkoumávali okolí a podávali informace panovníkovi. Ten, se svým rádcem, už věděl, že od vzdálené záře je odděluje jakási skleněná soustava a podivné pohyblivé zrcátko. Ve dne se zrcátko odsune světlu z cesty a to pak dojde až do království. Na noc ale zrcátko odklání paprsky do sousedního království, kam ani z nejvyšší věže nebylo možné dohlédnout.

Král přemýšlel, jestli by šlo zrcátko odsunout z cesty na delší dobu, takže by se projasnily temné noci a bylo by možné tvořit déle. Přikázal strážnému, aby se při své službě porozhlédl a pokusil se najít cestu.

Strážný nemohl opustit své místo, takže se mu ze začátku zdál jeho úkol nesplnitelný, ale náhoda pomohla. Jednoho dne zvenčí přilétl opravdu velký kus smítka, které navíc bylo neobvykle tvrdé. Strážný byl hrdý na to, že svoji odolností opět uchránil panovníka, a chtěl kus odhodit stranou, když tu se zamyslel. „Možná bych tě mohl využít,“ řekl si. Vzepjal všechny své síly a odmrštil věc temnou nocí do míst, kde tušil zrcátko, a pak netrpělivě čekal na ráno.

To přišlo brzy.

Úsvit nepřinesl nic nového, den vlil do žil všem obyvatelům inspiraci a ti se dali do práce. Jen strážný bedlivě pozoroval, co se bude dít dál.

Ona chvíle přišla se začínajícím západem zrcátka. Na jeho kraji se ozvalo tlumené cvaknutí a zrcátko se zastavilo na začátku pohybu!

Do kraje proudilo světlo neustále a jeho záplava bořila všechny rekordy, které si zapisoval královský rádce do tlustých knih. Král byl nadšený a chválil Strážce za skvělou práci. Když tu se objevily problémy.

Král se podíval do světla, jak byl zvyklý, ale to jej najednou oslepovalo, a když už rozpoznal nějaké tvary, byly mnohem rozmazanější. Už v minulosti udělal pár abstraktních obrazů, které se mu ze začátku líbily, ale po chvíli se začaly podobat jako vejce vejci. Jiná inspirace už nepřicházela, což krále značně rozladilo. To ale nebylo to nejhorší. Díky příchodu velkého množství světla začala v celém království stoupat teplota. Obyvatelé propadli panice.

„Co mi teď radíš?“ ptal se král rádce. Ten se podíval do zaprášených knih z nejvyšší police, kde našel staré pověsti, které mluvily o velkých problémech. Všechny se shodovaly: Nastaniž nouze nezměrná, nechť král rychlého posla vyšle a ten na nejvyšším vrcholu království ať rozvine poselství šifrované.

Tak to také udělali. Posel dorazil na vrchol a tam za pár chvil zavlálo bájné „Err 99“.

Z dáli bylo slyšet překvapené brumlání Boha. To za moment vystřídal dunivý zvuk a ihned po něm zmizení všech uložených podzemních zásob energie.

Království ztichlo.

Život se zastavil.

Jen hodiny na věži stále chladně odpočítávaly čas.

Tik.

Tak.

Tik.

Tak.

Když tu se podzemní zásoby energie znovu objevily a život se zase rozeběhl.

Obrovské zrcátko se pohnulo a tentokrát se zcela zavřelo. Odmrštěný kus prachu znovu proletěl temnotou a dopadl na strážného, který jej už tentokrát jen setřásl stranou. Království se ponořilo do chladivé tmy.

„Zvládli jsme to,“ pravil král rádci. „Raději nechej tyto knihy po ruce, mohou nám příště opět pomoci.“

Rádce je přemístil o polici níže. Království bylo opět klidné a inspirace k tvorbě přicházela v krátkých záblescích, jak bylo dříve zvykem. Král je rád za přísun světla, které mu Bůh dává, a nechce víc, protože už ví, co by se mohlo stát.

Podobné experimenty už dělat nebude.

(Tento článek jsem napsal původně pro server milujemefotografii.cz)

Publikováno